Každý píšeme svou knihu...

Tak NĚJAK přišel NĚJAKÝ podnět a přemýšlím o ne zrovna NĚJAKÉ knize. Zcela a jen čistě o té ŽIVOTní. Ne třeba psát, co slovo „kniha“ v obecném smyslu znamená. Avšak pro některé barbary – jedná se o svazek listů, ať už sešitý či slepený. O tomto druhu knihy psát však nehodlám. Ta má míněná jest tak nějak imaginární, stvořená osudem… Takovou knihu jsme každý z nás otevřeli jen díky svému andělu. Ten můj andílek mi daroval jméno po sobě. Jméno pocházející z hebrejštiny a takové…ne zrovna početné. Jméno, které bych si sama nezvolila, ale přec jen takové, kterého si vážím, protože právě ONA je tou nositelkou toho jména. Tím začala první kapitola mého života (nepočítaje devítiměsíční předkapitolu a dalšími podkapitoly první kapitoly)…

Kéž bych si pamatovala, jak chutnalo mateřské mléko. A ten spokojený pocit nasycení sřídající se se spánkem. První pohled na svět. První projevení vokalizace a v domnění, jak říkám „Miluji Tě, maminko“ žvaltám „tatlamatlahihihehe“.  První převalování, zvedání hlavičky, lezení, první krůčky, slova…

Školka, do které se mi nechtělo… Nechtělo, protože jak v mých vzpomínkách zůstalo, tak jsme do ní s bráškou přicházeli první a odcházeli poslední…

Základní škola, ve které už jsem si uvědomila, že malířka ze mě nebude, byť jsem z výtvarné výchovy dostávala jedničky. Ani zpěvačka, neboť z hudební výchovy to byly už dvojky. Tehdá, tehdá jsem chtěla být hvězdou bílého sportu…  Sportu, ve kterém se rozvíjí vůle, cílevědomost, taktické myšlení, schopnost dlouhého soustředění, spoléhání na svou fyzickou připravenost a doufání v to, že soupeřova zdatnost bude menší, rychlý odhad situace a hlavně bezesporu vnitřní klid. Třískáním raketou o zem se nikdy nic nevyřešilo, opravdu ne. Snaha byla.. Dnes jsem měla být konkurentkou Kvitové, ale cestou osudu, udělala jsem si os(t)udu. Po osmi letech hraní přišlo zjištění, že všechny ty tréninky a zápasy byly pro pobavení.  Ach to podání… Žádný úspěch směrem ke hvězdám. Leda tak ve fotbale, který v zimě střídal tenisové tréninky. I přesto bych si ty léta hraní zopakovala. Trenér a všechna pískata byli jako má rodina. Děkuji za to, že jsem mládí netrávila u počítačových her jako dnešní mládež. Že namísto všem těm dnešním vynálezům v podobě iPhonů, iPadů, tabletů, netbooků a notebooků jsem trávila čas s přáteli před barákem, s míčem u nohou, na hlavě nebo v rukou, na bruslích, na kole, na koloběžce, se švihadlem nebo křídou v ruce…

Na střední škole vyvrcholil můj obdiv v jízdě na kole. Bylo to fajnové, ale divím se, že k takovému vášnivému počátku vůbec došlo. Po první projížďce na opravdovém horském kole, kdy jsem místo pravou brzdou tehdá před lety při vyjíždění z lesa stáhla levou, přední kolo dostalo povel k zastavení a já přeletěla přes řídítka. První vzrůšo. Sluníčko/déšť. Listy/sníh. Roviny/kopce.  Pády, odřeniny, krev, píchlé kolo, osma na kole, kilometry táhnutí kola pěšky, ztracený tachometr při pádu, atd… Nebránilo mi nic a nic mě také neodradilo. Bavilo mě to, dobíjelo energií a skvělým pocitem. Ten pocit, když na kolo nasednu, je tu stále. Jsou to chvíle, které mě zkrátka naplňují.

Vysoká škola mi do života nepřinesla zrovna sportovní nádech. Namísto toho cesta tímto směrem byla jiným poznáním. Vydala jsem se vstříc poznání teorie práva. Nikoliv však teorie jako takové, ale praxi samotné… Zkušenosti zde mě obalily tak trochu negativním myšlením. Negativním proto, že nemůžeme mít vše, cokoliv chceme. A nemůžeme rozumět ani všemu, co nás baví, i když právě tomu bychom rozumět chtěli a měli.

School of english aneb čas najít si konečně tu správnou cestu, kterou bych chtěla dál jít… Čas ubíhá nežádanou rychlostí, což mě nutí neustále přemýšlet a snaha budovat ne zrovna nějakou budoucnost…

Za šest a půl let mi bude TřiCet. Budu ženou v nejlepších letech. Zůstala jsem u přemýšlení, co se mnou bude, a tak jsem si sestavila cíle:

1) Budu mít zdravé rodiče, o které budu pečovat a zařídím jim takové zázemí, ve kterém se budou cítit šťastně a spokojeně. Zázemí v podobě útulného baráčku nebo chaloupky s ohromnou zahradou, kde budou chovat zvířata dle jejich libosti. A nedovolí-li mi to všechna snaha a možnosti, budu se snažit jakkoliv podílet se na jejich radosti.

2) Budu dobrou přítelkyní pro své blízké. Budu-li cítit, že potřebují pomoc, pomohu. Požádají-li mě o pomoc, bez váhání pomohu.

3) Budu inspirativní osobou nejen pro své okolí, ale jednou i pro své děti.

4) Budu mít rozepsanou knihu o štěstí v životě a o tom, jak vybudovat svou kariéru.

5) Budu si vydělávat množství peněz, abych nikdy nemusela přemýšlet nad hodnotou věcí, ale vždy nad hodnotou hodnoty samotné.

6) Svůj volný čas budu trávit s bližními svými, budu cestovat, poznávat, běhat a chodit po horách.

7) Budu žít na okraji většího města, v rozlehlém bytě 4+1, přičemž kuchyň bude obrovská a propojená s obývákem. Velké prostory mi rozhodně nebudou dodávat pocit stísnění.
8) Mé sny a přání se jednoho dne probudí ve všední den.